Jak jsem makal jako barevnej načerno v USA - část II.

Po roce v USA, práci a cestování jsme se s přítelkyní vrátili do Česka.  Naše společná cesta nám dala i vzala hodně.  Oba jsme se však vrátili ve stejnou dobu, každý z jiných důvodů. Já zkusil znovu vysokou školu, ona se  vrátila nachvíli, aby si vyřídila spoustu papírů. Po roce, který mi umožnil nejen našetřit peníze, ale i zdokonalit se v angličtině. Základy jsem měl ze školy, ale přece jen americká angličtina byla dost jiná než ta naše školní, super zdvořilá a gramaticky správňácká.

Především žádné Mr. Green, ale Hey, Joe. Všichni se chovali velmi neformálně, teda nevím, jak na soudu, ale většina Američanů se zdála děsně neformální, jak v oblíkání, tak v  mluvení a oslovování jeden druhýho. Prodavačka na vás koukne a řekne, Tak co, zlato, je to všechno? A ne, nebyli jsme jedni z těch, co nerozumí ani slovo a tudíž usoudí, že jsou všichni blbí a neuměj anglicky. Prostě mezi americkou a tou školní britskou anglinou byl propastnej rozdíl. Američani jinak hláskujou a jinak používají čas, i když je fakt, že bylo jednodušší rozumět americký angličtině víc než britský. Ale časem jsem se zdokonalil, základy  a gramatiku jsem měl a dost jsem se snažil bavit s Američanama, i když to Rusové neradi viděli, Rusové jsou totiž děsně paranoidní, báli se, že bych snad vyzradil, kde a co a jak dělá jejich firma. V hotelu, kde jsem dělal, tušil jen manažer, že lidi, který najímá, nejsou zrovna košer. Zbytek personálu to nezkoumal a nezajímal se, kdo a jak, hlavně ať je udělaná práce.

Kdo si chtěl našetřit, tak bydlel se spolubydlícíma, jinak bydlet samostatně, o tom se dalo uvažovat, ale dokud jsme měli vlastní pokoj, dalo se to. Většinu dne byl člověk v práci a po práci se dalo vypadnout a chodit se jen vyspat. Samozřejmě trvalo dost dlouho, než jsme si na tu rasovinu zvykli, takže prvních pár měsíců nebyla ani řeč o nějaký zábavě po práci. Ale časem ano. A tak jsme zkoumali nejen supermarkety, porovnávali jídlo a hledali, kde se co dá koupit, ale i noční život atd.

Do práce jsme nepotřebovali auto, Rusové měli všechno zorganizovaný. Ubytování, před bytem vás vyzvednou v jejich obří dodávce, za kterou se platil dolar za cestu tam a extra dolar zpět, takže řiďič rozhodně měl dost na benzín a hladem taky neumřel. Tam se vlezlo x lidí, kteří se pak rozváželi po hotelech. Rusové tehdy měli pod palcem dost hotelů, do kterých dodávali lidi na práci. Občas prolítla zpráva sem a tam, že někde byla razie, ale většinou se jelo dál, málokdy někoho zatkli a málokdy někoho deportovali. Většina lidí, co dělala načerno, nebyla mladá, ale spíš po 40 a víc. Potkal jsem i dost starších lidí v důchodu, co si přilepšovali a ještě posílali do Ruska a dalších stánů peníze. Hodně zaměstnanců bylo nejen z Ruska, ale i Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, Ukrajiny atd. Pro americkou i ruskou stranu tohle byl výhodnej obchod. Ilegálové udělali práci, kterou nikdo dělat nechce a Američané nemuseli platit zdravotní pojištění a benefity na platech, neměli absolutně žádnou zodpovědnost za zaměstnance. Kdyby se někdo při práci zranil, jeho problém.

Práce uklízeče znamenala mít třeba i 16 pokojů denně, na 1 pokoj byla půlhodina a muselo to se stihnout. Kolem 16 h už měla být většina pokojů uklizená. Tzv. stayover (kde lidi ještě zůstávali v hotelu) byl jednoduchej, i když se museli měnit postele pokaždý, umýt koupelna a vysát. Tzv. checkout (kompetní vystěhování se z pokoje) znamenalo všechno vyčistit, umýt mikrovlnku, překapávač na kafe, uklidit žehličku a prkno, pokud ji někdo použil, srovnat ramínka, vyměnit postel, vysát. Půl hodina se někdy zdála  děsně krátká, někdy jsem stíhal jen tak tak. Po čase jsem ale dostal práci tzv. housemana a to bylo lepší, to byl maník, kterej nosil špinavý prádlo od uklízeček do prádelny a dodával čistý a podobně. Takže už se nemuselo uklízet. Platilo se hodinově, ale slyšel jsem i firmách, kde se platilo podle počtu uklizených pokojů. Celkově to byla těžká práce, nebyl čas na nějaké vykecávání se a potom z práce domů, do ruského prostředí.

Taky jsem si udělal řiďičák. Jak? A jaká byla svatba? Tak o tom zase příště.

Dodatek k minulému článku: Cesta Greyhoundem - pro ty, kteří nepochopili znovu: Netušili jsme, jak dlouho bude cesta trvat a jak se bude zdát nekonečná, ne proto, že jsme netušili, kde je Florida a kde je Illinois, ale proto, že jsme netušili, jak funguje americká autobusová linka.

Greyhound pravidelně zastavuje, je nutné přestoupit sem a tam, zatímco letadlem to trvá dvě hodiny, autobusem to trvá zhruba 40 hodin. Jeden a půl dne v Greyhoundu. Ovšem netušili jsme to, prostě nás šoupli do autobusu, byli jsme rozespalí a museli jsme jet tam, kde byla práce.

Evropa menší než Britská Kolumbie? To jako ta v Kanadě???  :)  Aha. Evropa má 10 180 000 km čtverečních versus Britská Kolumbie, která má 944 735 km čtverečních. Zaokrouhleno, srovnáváme 10 (deset) milionů versus 1(jeden). Někdo mi doporučoval koupit si atlas. No nevím, možná by si ho měl koupit ten člověk, co tvrdí, že Evropa není větší než Britská Kolumbie.

K tomu jídlu: Já nikde nepsal o restauraci, ale o obyčejným jídle v obchodě. Základní jídlo. Chleba, sýr,  máslo, salámy, maso, zelenina atp. Protože najít normální chleba a máslo v USA, to není jen tak lehkej úkol. Restaurace jsou o něčem jiným. K tomu se ale vrátím v dalších článcích.

Jinak někteří, co  srovnávají situaci s tím, když odešli za komoušů za kopečky, to je přece jiná. Navíc oni teď cítí povinnost do krve hájit novou vlast a mají úplně jiný zážitky. Já píšu a budu psát o tom, co jsem prožil a poznal. Ne před 40 lety jako ekonomickej a politickej emigroš, ale jako někdo, kdo poznal Amíky z jinýho úhlu.

Související článek

první díl